Dar #1
PŘEDMLUVA
Stála jsem před sirotčincem a otočila se na všechny ty dívky, které ještě čekaly na svoji novou rodinu. Pro mě si přijeli zajímaví, lépe řečeno až divní lidé, ke kterým jsem se vůbec nehodila. Oni byli bledí s černými vlasy, v černém oblečení, tiší, tajemní. Já byla zrzavá holčička s copánky, rozeřvaná, která miluje život, barevné oblečení (vždy jsem si říkala čím barevnější, tím lepší), a tajemná jsem byla jedině ve spánku. Jediná věc, ve které jsme se nelišili, byla bledá pleť.
Vždycky když nějaká holčina odjížděla, vždycky se na ní noví rodiče usmáli a pomohli jí s kufrem (moc jsme toho neměli). Obzvlášť těm malým. Ale tihle se na mě, jako na sedmi letou holčičku, ani neusmáli, ani mi nepomohli s kufry...ehm, teda s kufrem.. Prostě mě chytili za ruku, a mrskli se mnou do auta. Nemohla jsem se ani rozloučit, takže mi nezbývalo nic jiného, než jen tiše sedět na zadním sedadle černého auta, a mávat. Upřímně řečeno, nedivila bych se, kdyby se to auto po cestě rozpadlo, protože bylo nejméně z roku 1920.
Po cestě do nového domova na mě ani nepromluvili, takže jsem se celkem nudila. Jediné co bylo slyšet, bylo naše dýchání. Jeli jsme několik hodin, dokud jsme nezastavili. Vystoupila jsem z auta a dívala se na velký barák ve viktoriánském stylu. Měl hrozně moc oken, a velkou zahradu. Po chvíli se konečně ozval hlas mojí nové matky. "Tak tady budeš teď bydlet." Vytřeštila jsem oči, a dívala se na ní, na dům, na ní, na dům. Vyndala jsem si z kufru auta kufr, a následovala oba dva do domu. Vešli jsme velkými dveřmi do veliké haly, uprostřed byla socha něčeho jako vlka. Došla jsem k soše, a položila si kufr. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byly tam točící se schody a na stěnách byly staré, velké i malé obrazy. Následovala jsem je pak do patra, kde jsem měla pokoj. Stejně jako hala, byl také hrozně velký. A nejlepší na něm bylo sezení v okně. V levém rohu jsem měla velkou postel, na kterou bych se vešla dvakrát. Už mě ani nepřekvapilo povlečení jako ze 17. století. U postele byl malý noční stolek, a na něm lampička a kniha. Dále jsem v pokoji měla stolek se zrcadlem, psací stůl, knihovnu a malířský stojan. Jediné co tam chybělo, byla skříň. "A kde mám skříň?" Nová matka ukázala na jedny dveře. Přišla jsem k nim, a otevřela je. Byla tam menší místnůstka a v ní velká skříň. Usoudila jsem, že to je šatna. A myslela jsem, že bude prázdná. Měla jsem tam spoustu šatů, které byly jako pro princeznu, a ne pro holku ze sirotčince. Zavřela jsem dveře a otevřela ty, které byly hned vedle šatny. Měla jsem VLASTNÍ koupelnu! Když jsem se otočila, už jsem byla v pokoji sama. Přišla jsem k posteli, abych si na chvíli lehla, a všimla si nádherných šatů, které na ní byly. Byl na nich papírek s nápisem: tyhle si vezmi k večeři-bude v 18:00.
Na večeři jsem přišla včas, v šatech, a nemohla jsem si nevšimnout mladé slečny, která tam prý pracuje. "Ahoj, jsem Elizabeth. Tvoje chůva a učitelka." Jen jsem se usmála a mávla. Hrozně jsem se styděla, takže jsem mluvila jen, když na mě někdo-lépe řečeno Elizabeth-promluvil. K večeři jsme měli řízky s bramborami, k pití obyčejnou vodu-nic jiného jsem tady nenašla, a pochybuji že by se tady dalo něco jiného najít. Musím ale uznat, že se večeře povedla. Klobouk dolů tomu, kdo jí vařil.
Už jsem byla zase v pokoji, vykoupaná, převlečená do tmavé noční košile. "Tak, Olivie, je čas jít spát." Objevila se Elizabeth ve dveřích, a jsem docela ráda, že se tam neobjevila když jsem se převlékala. Zalehla jsem do postele, otočila se a spala. Ve tři hodiny ráno jsem ale slyšela jak mi někdo říká: "Vypadni z mého pokoje!" Bála jsem se, ale ignorovala to. Myslela jsem si totiž že to byl jenom sen... A takhle to začalo....