Vzpomínka

Seděla jsem na lavičce naproti hrobu svojí sestry. I když byla pryč už víc jak rok, po nocích jsem brečela. A brečela jsem i tady. Vím, že nesnášela když někdo brečel, ale já si nemohla pomoct. Vzpomínala jsem na naše dětství, a na to, jak jsme vytáčely chůvu. Pamatuju si na naší první hádku. Byla kvůli panence. Bože...byly jsme tak hloupé. Vždycky jsme všechno dělaly spolu. Dokonce jsme šly na stejnou vysokou. Tam jsme se ale rozdělily. Měsíce jsme se nebavily. A to se mnou byla na pokoji. Pak za mnou přišla s tím, jestli s ní nechci jít na večírek. Protože mi chyběla, neodmítla jsem. 

Myslela jsem, že se tam budeme bavit. Nevšímala si mě, a byla tam s ostatníma. Po chvíli za mnou přišla, jak se bavím. Byla hrozně opilá. Jelikož já jsem do sebe nekopla ani jednoho panáka, nabídla jsem jí, že jí odvezu. Nechtěla. Tvrdila, že už odvoz má. Ptala jsem se koho, a ona přitáhla stejně opilého chlapa. Řekla jsem jí, že s tím ožralou v žádném případě do auta nevleze, ale to už byla na odchodu, a nešla zastavit...

Druhý den ráno ke mně do pokoje přišla policie, a oznámila, že mojí sestru našli ubodanou v příkopu, a že ten muž se kterým jela, opilý vůbece nebyl. Prý to nebyla jeho první oběť. To mě moc neuklidnilo, když jsem na jejím místě mohla být klidně já. Byla jsem na dně. Nedokázala jsem si představit, že už mi nebude říkat dobrou noc, nebo jaký měla den... V to ráno byla ze sestry jen vzpomínka...